Kázání na 24.5.2026

Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. ⁹ Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. ¹⁰ Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. ¹¹ Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. ¹² A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. ¹³ Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. ¹⁴ Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. ¹⁵ Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! ¹⁶ Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. ¹⁷ A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.

Stát na vlastních nohách, žít svůj život. Být samostatný, soběstačný. Nebýt závislý na něčem zvenčí. Nezáviset na bohatých rodičích, na sociálních dávkách, na milodarech. To nám přijde správné a vhodné, byť to není vždy možné. Ale v našem textu nejde o lidi sociálně slabé. Spíš bychom zde měli vnímat osten vůči těm, kdo žijí jen pro tělo. Jen pro tělesné věci. „Ti, kdo jsou jen v těle jsoucí se nemohou líbit Bohu.“ A to může být kdokoliv. Chudák, který nemá nic, ale zoufale touží po hmotných statcích, po věcech, které nemá. Nebo pracháč, který neví, co s penězi, ale stejně jej nenapadne nic lepšího, než hromadit další a další. Nebo mocipán, kterého nenapadne nic jiného než získat více moci. Je to zvláštní – možná byste si mysleli, že ten, kdo získal moc, po sobě bude chtít zanechat nějaký pěkný odkaz. Proč ale nechce Putin, aby po něm zbylo bohaté svobodné prosperující a mírumilovné Rusko? Proč netouží Trump po tom, aby si lidé za pár let vzpomněli na to, jak se zasloužil o dostupnost zdravotní péče, jak učinil Ameriku velkou jejími objevy, její invencí, jejím přínosem světu. Místo toho vidíme pravý opak. Mnozí vězí jen v těle. Jde jim jen o určité tělesné zisky. Peníze, moc, požitky, sláva. Bitcoiny, suroviny. „Ti se nemohou líbit Bohu.“ Hotovo. Tudy cesta nevede.

Apoštol vidí naději v nás. Předpokládá, že bychom měli být živi z moci Ducha. My křesťané bychom mohli tomuto světu ukázat cosi nového. Jenže místo toho vidíme smutný obrázek. V jednom nejmenovaném sboru například jeden člověk napsal, že bude chodit do shromáždění jen pokud tam bude přítomen bývalý farář. Jinde zase prohlásil jeden presbyter, že farář nemá staršovstvu co mluvit do toho, co si postaví na zahradě. A jinde pro změnu k sobě členové sboru nejsou upřímní, za zády cosi řeší, mluví o druhém bez druhého. A ještě jinde nedokážou někteří překousnout, že farář, který nebydlí na faře má dostat od sboru příspěvek na své samostatné bydlení. Všelijakých debat, křivd, rozmíšek. Opravdu v nás přebývá Duch Boží? Máme právě my co nabídnout světu? Možná, pokud budeme dost realističtí a sebekritičtí, řekneme si spíš – kéž by v nás přebýval Duch svatý. Kéž by s námi něco zase zacloumalo, abychom se probrali, abychom povstali z mrtvolných mrákot.

Možná by se dal na naše církevní přebývání použít obraz, který jsem mohl sledovat před časem, když jsem sekal farní zahradu. Kolem ohniště máme lavičky. Desky položené na špalcích. Při sekání musíte špalky přemístit, abyste vysekali trávu. A jak zvednete špalek, objeví se před vámi zvláštní svět. Pěkně ve tmě, v klídečku si tam žila kolonie různých hmyzů. Nikdo na ně neviděl. Nikdo jim do toho nemluvil. Žili pro svá těla a ze svých sil. Požírali špalek, hlínu, sebe navzájem. A teď přijde ten velký živočich, velký skoro jako Bůh. Pohne základy jejich světa. Odstraní špalek, všechny zalije oslnivé světlo. Aj, jaký pohyb nastává. Jaké rozrušení! Konec hříšné letargie. Smrtelná kroužkovaná těla jsou oživena. Zásah shůry. Bůh se sekačkou zasáhl.

Myslím, že potřebujeme, aby někdo zvedl špalky, které zapouzdřují naše světy. Potřebujeme probrat z letargie. Potřebujeme impuls, který změní naše uvažování. Světlo, které nás probudí. Nežijeme navěky, abychom si mohli dovolit luxus nenávisti až za hrob. Abychom si mohli dovolit spřádat plány na něčí likvidaci. Abychom se ve sboru tvářili jako jedna velká rodina, a přitom k sobě nebyli upřímní, pomlouvali se za zády. „Jestliže žijete jen ze své vůle, spějete ke smrti. Jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.“

Bůh učinil před staletími velkou věc. Nejprve poslal svého Syna, aby lidský rod měl naději a prožil záchranu. Nešlo to možná až tak snadno. Většina lidí zůstala k Božímu poslu netečná. Ježíš umřel na kříži. Ale Bůh přetvořil tuto prohru na vítězství. Ježíšova smrt byla takovým prvním zvednutím špalku, který ležel na lidském pokolení. Lidé se dali do pohybu. Někteří pochopili, že se stala velká věc. A povzbudilo je i to, že začali vnímat pokračující život Boží. Ježíš nezemřel definitivně. Jeho věc je živá. Vše pokračuje. A nositelem tohoto pokračování je Duch svatý, který sestupuje na učedníky. Přijímáme Ducha synovství. Jsme synové a dcery Boží. Pokud toužíme po tom, aby nás ten Boží Ruach, Duch, Dech, Průvan poněkud načechrával. Pokud netoužíme po zahnívajícím klídečku kdesi pod pařezem, tak máme velkou příležitost žít. Ne podle těla, ale podle Ducha. Můžeme volat Abba, tedy Otče. Nebo klidně i Matko, někteří mají s oslovením Otče problém. Bůh je prostě a jednoduše náš rodič, tak použijme slovo, které je nám bližší.

Boží Duch osvědčuje našemu duchu, že jsme děti Boží. Být v tomto zvláštním vztahu, to je důležité. Nežít jen z těla, jen z toho vlastního, ale vědomě se připojovat k Božímu zdroji. Boží Duch jako životodárná energie, která může dobít naše životní baterky. Může vlít sílu do žil, může úplně proměnit to, jací jsme, kým jsme, proč tu jsme. To se nestalo jen kdysi, když lidé začali pod vlivem Ducha konat mocné věci. To se děje stále. Můžete to prožít dnes, stejně jako zítra či pozítří. Nikomu není tato moc uzavřena. Nikdo nemusí zůstat stranou. Jde jen o to chtít. Toužit po Božím životě. Po změně. Po konci zahnívání. Po konci umírání. Můžeme třeba i trpět s Kristem či pro Krista, ale skrze Ducha jsme dětmi, a tedy i dědici Božími.

Je ale jen na nás, jak se rozhodneme. Klid pod pařezem? Nebo Boží světlo? Věčné stížnosti a strachy nebo Boží síla a radost? Být zalezlý a bojácný nebo jít s kůží na trh a nestydět se za svůj názor? Jednat upřímně a vědět, co znamená pravé kamarádství nebo být slizký jako had? Z jakých sil v církvi žijeme? Opravdu z těch Božích? Jsme my tím příkladem pro svět? Hodně otázek, málo jasných odpovědí. Amen

Modlitba po kázání – Pane, děkujeme za tvoje slovo. Děkujeme, že tvůj Duch nás oživuje. Odstraňuje naše životní stereotypy, pozvedá poklop uzavřeného světa, pod kterým žijeme, pod kterým se nacházíme a otevírá nás pro věci nové. Amen